Vídeň
červen 1999

         Školní rok končil a my jsme se už viděli na slunných prázdninách. To by ovšem nesměl existovat školní pěvecký sbor. Při jedné z posledních zkoušek nám totiž pan profesor „Vesele“” sdělil, že pojedeme do Vídně. Což o to, ona samotná cesta není zase tak hrozná, ale zpívat tam, to je horší! Po mohutných přípravách zbývalo jen naladit hlasy, oprášit taktovku a hurá na prkna znamenající svět.
         Po příjezdu jsme se museli porvat o kousíček parket, na který jsme si vybalili své pelíšky. Po vydatné večeři jsme se odebrali načerpat síly do nového dne procházkou, při které jsme mimochodem narazili na sochu samotného Mozarta. Následovala jeho skladba pro smíšený sbor s doprovodem smyčců a varhan “Ave verum corpus”. Avšak v našem provedení. Co na to asi Mozart? … Raději jsme to rychle otočili a vrátili se do areálu vídeňského gymnázia.
         Při poslední zkoušce šlo už jen o dopilování drobných nepřesností, které snad ani pouhým uchem nebyly slyšet. Přesto jsme si však neodpustili na poslední chvíli pozměnit program našim podmínkám a pro posílení nervů jsme se šli ozbrojit nákupem drobných sladkostí. Pak už jsme měli před sebou jen samotný koncert. Vše se odehrávalo v zahradě areálu školy, který praskal ve švech. My jsme tuto Zahradní slavnost obohatili našimi esy, jimiž jsou například Slavíci z Madridu, Šly panenky silnicí, Stále víc atd. Vše proběhlo bez větších katastrof a ty malé nebyly znát. Odměna byla velká, fialová a sladká.
         Po závěrečném rozloučení jsme si sbalili naše fidlátka a plni dojmů i neskonalých zážitků vyrazili na cestu domů.

Martina D. a Tereza Š.

1) u krále valčíků 6) vystoupení se blíží a tak se pilně trénuje
2) procházka po vídeňských památkách 7) zahradní slavnost začíná
3) krátký oddech od velkoměsta 8) čas vystoupení nadešel
4) u zámku Schőnbrunn 9) a na závěr všichni dohromady
5) ochladit hlasivky a vzhůru na zkoušku